Kinkongo 1.1.
Podle infa z netu, a víceméně taky z doslechu jsem vytušil že Republique Du Congo, ležící na rovníku na západ od Ugandy (mezi nima leží bývalé Zaire, dnes Democratic Republic of Congo), bude trochu jiná kapitola než Uganda. Napovídala tomu už procedura získání víza. Zatímco v Ugandě na letišti v Entebbe seděl úředník, kterej po zaplacení $50 buchnul štempl do pasu a pak otevřel obrovskou knihu, něco rychle naškrábal na obrovskou stránku, pak na ni rozmáchlým gestem taky prásknul štempl, pak stránku vytrhnul, zmuchlaně přelozil a podal mi s úsměvem pas a tu stránku - doklad o zaplacení víza…………..tak žádost o kongovský vízum se sestává ze tří stránek, jež obsahujou kromě zvacího dopisu např. čestný prohlášení že po vypršení stanovený lhůty pobytu se dotyčnej neusadí v zemi, ale vrátí se odkud přitáh, což je očividně proto aby se vyčůranej příchozí náhodou nerozhod neoprávněně ujídat z koláče týhle civilizační výspy bohatství, blahobytu a hojnosti…..
Vzhledem k faktu že francouzský Kongo, jak se taky nazývá, je bejvalá francouzká kolonie, tak se tu mluví francouzsky a lítá sem letadlo Air France z letiště De Gaulle v Paříži. Každej kdo měl tu smůlu že musel letět přes DG, tak ví že tak dokonale chaotickej model letiště nemoh vymyslet nikdo jinej než frogs. Dopravu mezi terminálama obstarávaj narvaný autobusy, který se plazej nacpaný ve frontě mezi ostatníma letištníma vehiklama po silničkách plnejch zatáček a objížděk tak dlouho, že když se cestující konečně dostane k patřičný gate, tak většinou zjistí že může čekat na další spoj, protože ten plánovaný odletěl během letištní vyhlídkový jízdy. Páč jsem už na DG předtím byl a páč jsem měl asi hodinu a půl mezi letama, tak jsem to jentaktak stihnul, a let byl celkem v pohodě, nepočítá li se to že při přistání na letišti Maya Maya v Brazzaville v Kongu s tím frog praštil jak s pytlem slámy a pak musel zabrzdit asi na deseti metrech.
Když jsem vystoupil z letadla na betonovou letištní plochu, tak mě hned uhodila do obličeje vlhkost, která je tady skoro jako v New Yorku, ale jelikož jsem byl léta školenej nefjorskou letní saunou, tak si z toho celkem nic nedělám.
Po příchodu do letištní haly jsem se zařadil do fronty, směřující k pasový kontrole pro cizince. Těch budek, každá pro dva úředníky, tam bylo celkem pět, a pěkně to nevodsejpalo, páč v Africe nikdy nikde nic pěkně nevodsejpá. Jelikož jsem neměl vízum, tak jsem očima pátral v davu za budkama po někom z Waridu, naší klientské společnosti, protože domluva zněla že na mě bude čekat a zařídí mi vízum. Měl jsem ho poznat podle toho že bude mít na sobě bílou košili, což je nepřehlídnutelný znamení, pokud se ovšem nebere v potaz fakt že v Africe nosí bilý košile 80% černochů.
V hale byl děsnej bordel, vlhko, smrad, byly tam mraky policajtů, což byli zároveň i úředníci, některý v uniformách, jiný v civilu, a spousta dalších lidí. Úředníci v budkách strašně poctivě a hlavně strašně pomalu vyřizovali papíry návštěvníků, já se potil a pořád vyhlížel někoho od Waridu, a přemejšlel jak těm úředníkům sdělím, až na mě přijde řada, že nemám vízum, páč tady nikdo nemluví anglicky a oficiálové vypadali absolutně neprůstřelný. Sice jsem si vezl slaboučkou knížečku frogštiny, která se jmenuje "Francouzsky bez učení", ale ukázala se bezcenná, páč výrazy jako "Jednu koblihu, prosím, a to je všechno." tady moc neužiju. Taky jsem přemejšlel co udělám pokud se mi začnou hrabat v příručním báglu. Vezl jsem tam kromě jinýho $30,000 na vejplaty našemu místnímu týmu a podobný účely. Prachy jsem jen tak mimochodem "nafasoval" v Praze, "když už sem teda jedu". Uvažoval jsem co by se stalo kdybych třeba toho policajta zuřivě kous do ruky až by se mi chtěl v báglu hrabat, ale asi by to neprošlo….tak jsem nakonec vytáh desky v kterých jsem měl papíry a načmáral na ně propiskou velkejma písmenama 'WARID' a mával tou cedulí nad hlavou. Po chvíli se z davu vyloup mladej hubenej černej kluk v perfektním kvádru, s velkejma zlatejma hodinkama na ruce, a okamžitě se nahrnul ke mně, představil se jako Carly, že je od Waridu a že zařídí vízum. Vzal moje papíry, přistoupil k vedlejší budce a zařizoval. Oficiálové evidentně nepospíchali s poskytnutím víza, tak je Carly děsně seřval, pak se moje papíry a pas nosily z jedný budky do druhý, pak už i někam mimo budky, putovaly z jedněch rukou do dalších, pak už se hala skoro vyprázdnila, pak se některý úředníci, jak byli zpocení, začali v těch budkách převlíkat, a to tak že se tam svlíkli do trenýrek a nátělníku a oblíkali si civil, a Carly se furt ještě někde hádal o moje vízum, a já tam stál a pozoroval ty svlíkající se oficiály a říkal jsem si jak by to bylo hezký kdyby se takhle svlíkali třeba v Praze a v New Yorku, aby těm přicestovavším lidem ukázali že jsou taky jenom lidi….
Asi po hodině mi Carly sdělil že jsem dostal nějaký prozatímní vstupní vízum, ale že pas zůstane na letišti a druhej den dostanu ňáký další vízum. Vypadli jsme konečně z haly před letiště, naložili jsme věci do sedanu a řidič dostal pokyn odvízt mě do místa mojí rezidence. Bylo už dávno po setmění a venku slabě poprchávalo. Projeli jsme nějakýma, asi hlavníma ulicema, a pak se dostali do míst, který i v tý tmě vypadaly že bych tam radši ani nepách, a pak řidič zabočil do nějaký uličky co vypadala že by do ní vůbec nikdo radši ani nepách. Nejdřív mě napadlo že si splet cestu, pak jsem dospěl k přesvědčení, že je člen ňákýho gangu okradačů turistů, že někde zastaví, na auto se vrhne banda lupičů, mě vytáhnou ven a zabijou, a pak sežerou všechny salámy a klobásy a paštiky a lanšmíty, kterejch jsem vez přes půl kufru přes půl světa….
Zastavil před velkejma vratama, zabušil na ně a po otevření se objevila přepychová obrovská vila, v který bylo pár černochů, co tam pracovali jako security, ale hlavně taky bílej Tonda od nás, můj kolega. Ten mě zaved do největšího a nejlepšího pokoje v prvním patře baráku, mýho pokoje, s velkou postelí, mramorovou koupelnou s masážní sprchou a masážní vanou, do který se leze po mramorovejch schůdkách, a za kterou je obrovský zrcadlo, takže tam může člověk například fotit sám sebe jak sedí na záchodě, kterej je na druhý straně koupelny naproti, což jsem taky hned vyzkoušel. V koupelně je taky bidet a umejvadlo, to jen pro úplnost. V bejváku je internet a všechen komfort prostě. V přízemí je moderní kuchyně a jídelna, a společenská hala s parádníma koženejma sofa sedačkama a velkou plošnou televizí. Dali jsme s Tondou místni pivo, který je pitelný a jmenuje se Primus.
Tak jsem se octnul v baráku, kterej se jmenuje Villa Empilla. Je to vládní vila, má ji v pronájmu STS, ale říkáme jí maláriová vila, páč v ní pár lidí dostalo malárii. Ráno jsem zjistil že jsem se v noci nemýlil, že tahle budova stojí opravdu uprostřed neuvěřitelně zabordelenýho okolí, v klasickým slumu. To jsem ještě nevěděl že v Brazzaville takhle bydlí většina populace. Co je mi nepochopitelný je že takovouhle vilu někdo postavil zrovna tam. Když se člověk podívá z okna v horním patře, tak vidí plechový střechy zatížený kamenama, co se rozprostíraj ve všech směrech do širokýho okolí, a který zakrejvaj stavení od typu 'ranch' až po něco, co připomíná kozí chlívek třetí kategorie. Asi kilometr od vily teče řeka Kongo, která je při pozornějším pohledu z okna vidět.
Brazzaville, 031808

Kinkongo 1.2
Druhej den ráno jsme se sešli v hale vily, já a Tonda a parta místních černochů, který jsou odněkud z Maroka a který “představujou” naše místní MSO. Slovo "představujou" je zcela na místě, protože jejich činnost víceméně spočívá v sedění na zadku za $1200 měsíčně. Takže ráno jsme se vydali cestou k hlavní silnici chytit taxíky, který nás vezmou do práce. Cesta k hlavní silnici je po včerejším dešti blátivá a smrdutá a baráky kolem jen doplňujou kolorit. Z okna taxíku (za jízdu se platí pevná cena 1000 kinkongofskejch franků, což je asi $2, bez rozdílu destinace) jsem pozoroval okolní prostředí. Všechno je tu daleko špinavější, zabordelenější, rozkopanější a celkově ubožejší než v Ugandě, o tom není pochyb. Speciálně odpudivý jsou hromady odpadků, který jsou prostě všude, at’ už je to hlavní nebo vedlejší ulice.
Dorazili jsme do centra Brazzaville, do budovy Waridu, která je poměrně komfortní, dávaj tady zadara čaj a kafe, zkrátka se tu dá v pohodě existovat. Technický vybavení je na stejný úrovni jako v US nebo v Evropě. Pracujeme v místnosti pro dvacet lidí, každej ma svůj stůl, a v rohu stojí zaprášenej nazdobenej umělej vánoční stromek, zřejmě čekající na příští sezónu. Budova má klimatizaci, což je při zdejším počasí nezbytná věc. A lítaj tu komáři. Není jich moc, ale jsou tu. Všimnul jsem si že nejčastějc bydlej pod deskama stolů.
V poledne jsme se s Tondou vydali na procházku po okolí. Venku bylo vedro jak v peci, přesně jako bejvá v létě v NY, zkrátka vedro a vlhko. Namířili jsme směrem k řece a došli jsme až někam na shipyard, kde jsou spousty lodí a taky napůl potopených vraků lodí a vypadalo to tam jak v ňákým fantastickým filmu o konci světa. Prostě něco co člověk jen tak nevidí. Hodně vraků je obydlených poněvadž tam visí prádlo a občas jsou vidět zrezavělejma oknama lidské postavy a tváře. Některý vraky taky leží na břehu a zarůstaj svěží zelenou vegetací, v níž se prohání spousta nádherně vybarvenejch velkejch agam. Ve vodě hned pod vyvýšeným břehem plavou tuny odpadků, kus dál na ostrůvku je něco co vypadá jako malý čajový políčka, a po vodě plujou dlouhý úzký lodě, který jsou vydlabaný z jednoho kusu kmene stromu. "Kormidelníci" na nich stojí a odpichujou se bidlama. Na protější straně řeky jsou v dálce vidět budovy Kinshasy, hlavního města druhýho Konga. Když jsme prolezli shipyard a přilehlý okolí, tak jsme se vrátili do Waridu.
Projektovej manager, tj. člověk zodpovědnej za dokončení projektu pro Warid v Kongu je Bengt. Bengt je Švéd, je o pár let starší než já, je to protřelej válečník, kterej projel kus světa, pracoval pro bambilion companies na bambilion projektech, a má mladou girlfriend, která je z Barbadosu a která má v brzký době přijet do Konga. Bengt zamlada taky dělal pár let bedňáka na koncertech kapel jako Deep Purple a Supertramp. Nemá čas na ňáký rodinkaření, zahrádky, dětičky a podobný blbiny, Bengt prostě žije životem jakým má správnej chlap žít. Má poměrně holubičí povahu a rád se napije, což není vůbec překvapující u chlapa kterej je už pár měsíců izolovanej v takový shithole jako je Brazzaville. Za tu dobu dvakrát prodělal malárii, a jsem si víc než jistej že důvěrně zná většinu hookers, který se frekventně pohybujou v baru s příznačným názvem Boum Boum Africa…
Po práci jsme zajeli domů, umyli se a převlíkli, a pak jsme měli spicha s Bengtem v restauraci Mami Wata, která je hned u řeky Kongo a je to jeden z lepších podniků v okolí. A je to fakt hezkej podnik, čistej, sedí se tam venku pod střechou a za tmy je přes řeku vidět svítící budovy Kinshasy. Vypadá to úplně stejně jako když člověk sedí na downtown Manhattan v Battery Park a kouká přes řeku Hudson na New Jersey. Je to ale iluzorní představa, protože Kinshasa je prej ještě horší shithole než Brazzaville. V Mami Wata jsme po jídle vypili pár piv a docela se rozparádili, takže jsme samozřejmě skončili v Boum Boum Africa, páč Bengt ve mně našel part’áka, s kterým může normálně pokecat a dělat si ze všeho srandu. BB Africa je klasickej sklepní bar, kde už Bengta znaj, a kde za barem velí Edith, celkem příjemná dámička, o který mi Bengt mimo jiný během večera sdělil že je lesba, ale že s ní už spal. Edith taky v BBA očividně dohlíží na "hooker business".
Byl to hezkej večer, parádně jsme se s Bengtem zřídili a byla děsná sranda….
Druhej den ráno jsem myslel že bude po mně, venku bylo kolem 35 stupňů, slunce pálilo a bylo vlhko jak v sauně. Hodil jsem do sebe pár ibuprofenů a mazal do supermarketu, páč jsem dštil oheň a síru jak pohádkovej drak, tak jsem byl vyprahlej. Pak jsem zašel do banky vyměnit dolary za místní šmrdliky, ale řekli mi že dolary nekupujou, jen prodávaj (když už nechtěj $ ani v Africe, tak to už to má slavnej "greenback" nahnutý). Do toho jsem v tomhle stavu musel začít školit místní černoušky. Hlava mi moc nebrala, tak jsme to zabalili dřív a odfrčeli z práce domů. Šel jsem spát asi v deset, utahanej jak zvíře.
Výlety do BBA s Bengtem se stávaj obvyklým zakončením pracovního dne. Bengt se zmíní že bysme mohli na jedno skočit, aby si trošku užil než mu přijede girlfriend, a “jedno” se obvykle protáhne v prochlastanej večer. Jeden večer se na mě nalepí holka, je jí devatenáct, takovej malej něžnej čertík. Z baru pak se mnou jede domů do vily. $$$$$tady přijde ještě jeden odstavec$$$$$Jednou to končí docela dramaticky, a to když se na Bengta nalepí holka s nádherným zadkem, vlastně je celá pěkná, oblečená v bílým, což prohlubuje kontrast její černý kůže s oblečením. Bengt je ožralej a nebrání se, prostě normálka zakončení. Problém nastává když se do Bengta namontuje další děvka. Chvíli potom co vyjdeme z podniku, tak se strhne řev a vzápětí nato rvačka. Holky se válej v prachu po zemi a rvou si vlasy. Okolo stojí houf čumilů a Edith se snaží roztrhnout zápasící. Říkám Bengtovi: “Dělej, berem tágo a mizíme. Jestli se objeví policajti, tak to slízneme my. Jsme tu jediný bílý….” Bengt sleduje zápas, napůl jak náměsíčník, napůl pobaveně, a pomalu pronese: ”I like when girls fight over me…” Odpovídám: ”They are not fighting over you, they are fighting over your money, you stupid! Let’s get the fuck out of here!” Bengt bere tágo, holka v bílým se k němu stačí ještě nacpat. Já beru další tágo. Malá sedá ke mně a padáme.
Brazzaville 032108

Kinkongo 1.3.
Materiály na webu CIA, kterej se jmenuje 'The World Factbook' říkají že:
"Při získání nezávislosti v r.1960 se bývalá francouzská oblast s názvem Střední Kongo stalo Republikou Kongo. Čtvrt století marxistického experimentu bylo přerušeno v r.1990 a demokraticky zvolená vláda se ujala moci v r.1992. Krátká občanská válka roku 1997 nastolila zpět předešlého marxistického prezidenta Denis SASSOU-NGUESSO, a vedla k etnickým a politickým nepokojům. Povstalecké hnutí, operující na jihu země, složilo zbraně v březnu 2003, ale situace je napjatá a množství uprchlíků se zvyšuje a vede k humanitární krizi. Republika Kongo kdysi byla jedním z největších producentů ropy v Africe, ale se snižující se produkcí zbývá pouze naděje otevřít nová naleziště dál od pobřeží, pokud má Kongo zůstat dlouhodobým producentem oleje i v budoucnu."
Brazzaville je místama neskutečná shithole, díra po granátu, místo, kterýmu se každej normální soudnej člověk vyhne obloukem, a který je nejvíc přitažlivý, zajímavý a šokující právě tou deviací od našeho zažitýho civilizovanýho normálu, kterej už ani nevnímáme dokud se nesetkáme na vlastní oči s realitou a životním stylem jaký je často k vidění právě v Africe. Jak jsem se už zmínil, první co mě zarazilo jsou hromady odpadu, kterej je všude, a na kterej místní reagujou asi jako my na podzimní spadaný listí…některý místa jsou tak zaneřáděný že země je doslova vystlána vrstvou odpadu všeho druhu, jako by to bylo uliční dláždění. Městu vévodí jediná vysoká budova, Namembe Tower, jejíž kuželovitej nezaměnitelnej tvar je viditelnej odevšad z centra města, a která jako by sem ani nepatřila. Ostatní výstavba v centru je nesourodou směsicí novýho a starýho,s pozůstatky války viditelnými všude kolem. V ulicích je spousta vypálených železobetonových skeletonů, obyčejně zaplněných odpadem a někdy zarostlých vegetací. Hodně baráků je děrovanejch od projektilů a šrapnelů. Na některejch ulicích kvete čilej obchod, a většinou jsou to ty nejšpinavější a nejfrekventovanější ulice. Přímo na chodnících se prodává hlavně zelenina, buráky a další pochutiny, který jsou většinou úhledně složený na malejch hromádkách v prachu na zemi. Neduživý rajčata a pomeranče jsou napíchaný špejlema k sobě stejně jako když jsme ještě jako děti vyráběli figurky z kaštanů. Ale jsou tu i kamenný obchody s elektronikou a nábytkem, kde se prodávaj plošný televize nebo nábytek jako kožený sofas, jejichž cena se pohybuje kolem $4000. Tahle nesourodost potká člověka v centru Brazzaville na každým kroku. Další fakt je že je tady draho. Při dnešním kurzu dolaru vyjde obyčejný decentní jídlo v Mandarin nebo Pyramide, podnicích kde se člověk nemusí bát otravy z jídla na $12, flaška coly na $3. A to nemám na mysli žádnej luxus. Ovšem tyhle podniky nebo supermarket, který je tu jen jeden, jsou pro většinu zdejších lidí finančně nedostupný. Běžná populace nakupuje na tržištích, který jsou spleti tězko definovatelnejch přístřešků a bud v uličkách plnejch prachu. Taky je tu velký nádraží, a venku před ním kulatý náměstí s fontánou. Hlavní vchod do nádraží je zamčenej, takže při vstupu na perón se budova musí obejít. Nástupiště a kolejiště jsou samozřejmě patřičně zasviněný, nad kolejištěm poletujou papíry a celý to vypadá tak bezútěšně jako by vlak odsud mohl jet tak maximálně do horoucích pekel. Na jedný straně nástupiště je vojenská nebo policejní budova, možná to je nějaká stanice pro zadržený, protože když jsem se motal s fot’ákem kolem, tak odtud vylez voják a kejval na mě at’ jdu dovnitř, a to "pozvání" nevěštilo nic dobrýho. Dělal jsem překvapenýho a zeptal se ho anglicky co po mě chce, a on jen pohrdavě povídá:"Angleeee" a ven vylezli další, některý byli svlečený do půl těla, začali se smát, ale nechali mě jít a zalezli zpátky dovnitř.
Vojáci jsou tu téměř všude. Můžete je potkat ve všech částech města, maj různý uniformy, většinou klasický maskáče nebo khaki, na hlavách barety, některý maj kalašnikov na rameni. Občas jezděj nalepený jak vosy na bonbóně na nějakým pickupu. Není radno je fotit. Jsou tu v takovým počtu kvůli ochraně současnýho "demokraticky zvolenýho" prezidenta a politickýho systému, který je ve skutečnosti hybrid monarchie a totality. Je tu prezidenstská vila co se taky nesmí fotit. Není mi jasný co se vlastně může fotit a co ne, takže je lepší si dávat bacha. Když tu byli naši lidi před měsícem, tak někdo fotil z okna taxíku místa kolem kterých projížděli. V jednom momentě vyfotil skupinu vojáků. Vojáci zastavili tágo, řidiče zfackovali a nakopali mu trochu játra, a posádku drželi asi dvě hodiny na stanici. Nechali je jít až když se situace vysvětlila a fotky byly odstraněny z přístroje. Nejsem si jistej jestli jim něco nesebrali, protože museli odevzdat všechno co měli při sobě.
V pátek večer jsem už byl ve vile jedinej bílej, protože Tonda odletěl zpátky do CZ. A taky Bengt odcestoval na tejden do Paříže. Takže mi Bengt neoficiálně předal "vedení podniku", který spočívá v řešení urgentních záležitostí, pokud se nějaký vyskytnou. Taky se ke mě vrací $25,000 z peněz který jsem propašoval do Konga, a který, jak se nakonec ukázalo, jsou určený k pronájmu další vily. Jelikož tu neni sejf, tak strkám prachy za okraj zdobnýho zavěšenýho stropu ve svým pokoji. Není to zrovna originalní řešení, ale neodvažuju se tahat tenhle obnos s sebou po kapsách nebo v báglu. Ani klasickej pašeráckej fígl nepřipadá v úvahu, páč $25 litrů je relativně objemnej balík a svůj řitní otvor mám příliš rád na to abych ho obětoval potřebám STS.
V sobotu, den po Bengtově odjezdu se objevuje Jules z Waridu, kterej má na starost administrativní záležitosti, a zve mě k pohovoru do malý zasedací místnosti. Po krátkým mambo-jambo úvodu ve stylu "you guys are coming here to help us, so it is our pleasure to help you" z něj vyleze že našel nějaký bydlení a je mi jasný že má slíbenou slušnou provizi. Nasedáme do novýho bílýho Range Rover, ja dopředu k řidiči, a čtyři černoši včetně Julese a nějaký ženský, co má bejt real estate broker, dozadu a jedeme se podívat na barák. Bydlení se nachází nepříliš daleko od vily, v který bydlíme ted’, a jedná se o první patro baráku, do kterýho se vchází z prašný, nevzhledný ulice, jaký jsou tu všude kolem. Přijímá nás asi 60letej černej pantáta v klasickým africkým ohozu a hrdě nás provází patrem, kde jsou poměrně velký prostory, dvě koupelny, kuchyň, a velkej balkon nad ulicí, z který jsme sem přišli. Rozhlížím se kolem a je mi jasný že tohle pro nás nepřichází v úvahu. Byt má moc prostoru, kterej je víceméně nevyužitelnej a kterej neposktytuje moc soukromí, balkon nad špinavou ulicí není k ničemu, a celej bejvák je hodně slušně řečeno vybydlenej. Hodil by se ke zřízení nějakýho zvířecího útulku, pro naše účely ne. Kromě toho je pořád příliš blízko řeky Kongo, a my chceme co nejvíc předejít malárii. Vycházíme zpět na příchozí terasu a tady všem zúčastněným velice artikulovaně oznamuju že tuhle ubikaci nebereme a proč. Koukaj na mě jak kdyby k nim promlouval shůry sám hlas boží. Nasedáme do SUV a vracíme se do Waridu. Myslím že bude hodně těžký najít v tomhle městě další decentní bydlení.
Poněvadž jsem tu ted’ sám, tak jsem víc ve styku s našima černouškama, členama místní podpory projektu. Jeden z nich se jmenuje Christel, umí z nich nejlíp anglicky, a má mezi nima největší respekt. Máme před sebou dva dny volna, ponevadž nám náš šéf JaK (což je jeho podpisova zkratka) udělil volno o velikonočním pondělí. Probíráme alternativy jak s volnem naložit a nakonec se s Christelem domlouváme že pojedeme večer do tanečního klubu, abych viděl jak se uměj hejbat "congolese chicks"....
Odpoledne se chvíli válím na kožený sofa v hale a na velkoplošný televizi sleduju DVD africkejch hudebních videoklipů. Videoklipy jsou nudný, amatérský, furt dokola, a hlavne děsně dlouhý. V Ugandě jsem jednou viděl klip co měl asi 40 minut, a byl o nějakým páru, kde on byl alkoholik, a ona snad taky, a pořád šli mezi ňákejma palmama a chatrčema a zpívali, a různý další charaktery k nim zpěvavě promlouvaly, snad aby už nepili nebo co, byla to taková vlastně protialkoholní opera s muzikou furt dokola, zkrátka že by člověk blil. Už ani nevím jak to dopadlo.
Na tancovačku jsme vyrazili kolem sedmý večer, chvíli jeli po normalních asfaltovaných silnicích a pak tágo sjelo do toho typu prašný ulice, kam bílej člověk pěšky nejde. Ulice byla dlouhá, po obou stranách lemovaná nízkýma staveníma všeho druhu, a bujel na ní život a odvíjely se aktivity všeho možnýho zaměření. Někde uprostřed týhle ulice jsme zastavili a vystoupali úzkejma schůdkama do horního patra, zaplatili vstupný v chodbičce přede dveřma, za kterejma byl po levý straně bar s obrovským mrazákem na pivo, a pak následovala poměrně velká čtvercová místnost. Uprostřed místnosti byl nízkej dřevěnej taneční parket, kolem malý stolky s židličkama, a na stěnách pár velkejch zrcadel. Ve čtyřech rozích místnosti visely objemný reprobedny, z kterejch duněla africká taneční muzika a pod stropem visela plošná televize. A taky tam byla výkonná klimatizace. Podnik byl narvanej lidma, a když jsme se protáhli kolem baru, tak nás barmanka usadila k jednomu malýmu stolku naproti dvěma ženskejm, z nichž k mýmu velkýmu překvapení byla jedna bílá, a kterou sem natuty dotáhla její černá společnice, stejně jako sem Christel dotáhl mě. Barmanka možná chtěla abych se cejtil trošku jako doma, ale běloška byla bezvýrazná, měla brejle a vypadala jak ňáka misionářka. Kromě toho jí bylo kolem čtyřiceti, takže na mě byla děsně stará…aspoň teda na africký poměry. Parketu totiž vévodily krásný mladý černý holky, tenký a hladký, s klasickejma africkejma vysazenejma zadkama, sexappeal ještě umocněnej lodičkama na jehlovejch podpatkách. Houpaly se elegantně v rytmu jak černý labutě a přitom se prohlížely v zrcadlech kolem. Já jsem si prohlížel je, a přitom ucucával z flašky Mutzig, místní pivo, který bylo hodně vychlazený, takže lezlo hodně pomalu do hlavy. Musel jsem si upravit hladinu aminokyselin než půjdu travoltovat na parket. Misionářka se společnicí mezitím documlaly svoji kolu a vypadly a na jejich místa si sedly nově příchozí krasavice, kterých sem proudilo pořád víc. Pak jsme tancovali, já nejvíc s holčinou v červených šatech, jednou z těch co si sedly naproti nám a která se jmenovala Leticia. Muzika duněla bez přestávky tak že nebylo slyšet vlastního slova. Proto se většina konverzace přítomných, když už byla nevyhnutelná, odehrávala na záchodku, kterej byl přes chodbičku, byl pro obě pohlaví, nebyl uzamykatelnej a rozhodně nesplňoval hygienický požadavky evropský unie, splňoval nanejvejš požadavky rychlíku mezi Bohumínem a Žilinou, a možná ani to ne, páč tam nebylo umyvadlo. Ale zas tak úplně hroznej nebyl, na nádraží Praha Vysočany jsem potkal horší. V kolik jsme dorazili domů si nepamatuju, ale asi jsem se choval slušně, poněvadž mě ráno nebolela moc hlava….
Brazzaville 032408
Kinkongo 1.4.
V neděli ráno zjišt’uju že mě sobotní tancovačka stála $100, Christel mi sděluje že jsem vypil asi 8 piv. Stejně mi to přijde jako dost za 8 piv a vstupný. Po dalši debatě je mi jasný že jsem celej večer zatáh i za něj, ale říkám si že pro jednou se nic neděje. V poledne jedeme do Pyramide a dáváme si kuřecí řízek s oblohou. Čekám že to na oplátku zatáhne kolegiálně Christel, jedná se o nějakejch $25, stejně tak to často praktikujeme s klukama v Praze. Christel mi s úsměvem oznamuje že nemá peníze, tak to nekomentuju, zaplatím a rozhodnu se že to bylo naposled a že má sonofabitch u mě UPPDKV, jak jsme říkali na vojně (ú pé pé dé ká vé je zkratka pro "úplně po piči do konce vojny"). Zase mi docházej peníze. Naposled jsem je vyměnil právě s jeho pomocí na ulici, kde seděl nenápadnej dědek, Christel mu něco zamumlal do ucha, dědek vytáh kalkulačku a ukázal na ni cifru. Byla o maličko vyšší nez v zapadlý směnárně poblíž, tak jsem kejvnul že jo. Dědek povytáh nohavici a z fusekle vytáh cihličku bankovek, kterou měl pridělanou gumičkou k noze.
Což je další samozřejmost v Africe, že kam se bílej hne, tam se čeká že bude sypat prachy. Dá se to pochopit když človek někam jde se ženskou, ale nečekal bych to od kolegy z práce. Co se týká ženských, tak v Kongu jsou hodně hezký holky, a v Africe na mnoha místech pořád platí že chlap může mít tolik partnerek, kolik jich uživí. "Uživení" může vypadat různě, proto to taky v Africe vypadá tak jak to vypadá. A proto to v US v černejch komunitách vypadá jako to vypadá. Mnohoženství mi nějak neštymuje s křest’anskejma principama, ale třeba pámbu vypsal na Afriku ňákou výjimku, kde místo desatera zaved jen jedno – "Milujte se a množte se…". To má taky co do činění s místním podnebím, a situací vůbec, protože národy žijící v horkejch exotickejch krajích maj intenzívnější sexuální drive než třeba v relativně studený Evropě. Ale ted’ někde psali že CZ je hodně promiskuitní země, tak to Češi třeba trochu doháněj…kdo ví…
V pondělí jsem měl v plánu vyrazit sám pěšky do terénu, ale padla na mě nějaká malomyslnost, tak jsem se na to vybod a zůstal jsem doma. Vypil jsem jedno pivo, a skouknul na laptopu film. Jdu do sebe a dávám si předsevzetí že se odted’ budu chovat slušně, nechodit do barů a nehejřit, poslouchat mámu, pivo si kupovat jen flaškový domů. Což by vzhledem k tomu že tu ted’ není Bengt mohlo klapnout….
V uterý ráno před odjezdem do Waridu se setkávám s našima černouškama v hale vily, a když se jich ptám jakej byl víkend, tak mi jeden nadšeně sděluje že má malárii. Směje se u toho jako kdyby vyhrál první ve sportce…. malárie zas tak hrozná asi nebude. V práci řeším nějaký problémy, který se táhnou už od pátku, konkrétně s nečekaně rychlým plněním SQL databáze, dál se zajištěním víz pro naše lidi co zejtra přiletěj (což je normálně Bengtova práce), a mezitím se snažím vštěpit těm našim černejm trubcům do hlavy Tibco, což je jedna z aplikací systému a moje hlavní náplň práce. Když jim všechno polopaticky ukazuju a vykládám, tak chápavě kejvaj hlavama jak oslové, ani nemaj snahu si něco zapisovat, a když jim odpoledne dám něco z toho udělat, tak jsou ztracený a neveděj kam sáhnout. Nedovedu si představit co se bude dít až budou dělat na ostro na produkční platformě tady v Kongu a něco vyhoří. Kromě toho je jejich angličtina zhruba na úrovni mojí francouzštiny, takže jejich komunikace s Prahou bude probíhat asi jako komunikace dvou vesmírnejch civilizací, který o sobě doted’ nevěděly….počítám že pár vývojářů dostane srdeční infarkt, jen doufám že to budou ti, kterejm to přeju.
V poledne mažu nakoupit do supermarketu pivo a tonic, abych splnil svoje předsevzetí. Supermarket má polední přestávku, tak jdu na chvíli fotit k Mami Wata, který je odsud nedaleko, takže fotím řeku Kongo a jsou z toho docela hezký fotky. Kousek od Mami Wata potkávám chlapíka s dvouma malejma holčičkama, který maj hrozně roztomilej srandovní účes, vlasy jim trčej v malejch košt’átkách do všech stran, a ptám se ho jestli si je můžu vyfotit. Nesouhlasí, ale dáváme se do řeči, a vysvětluje mi lámanou angličtinou že je voják tady z nedaleký posádky. Holky jsou samozřejmě jeho dcerky. Chvíli se bavíme, pak odcházej, a pak se vracim k supermarketu. Cestou si kupuju pletenej klobouk, kterej mi sluší, a připadám si v něm jako Gene Hackman, když hrál newyorskýho detektiva Popeye Doyle ve Francouzský spojce…a není to tak daleko od věci, páč tam byl v Marseille ztracenej se svoji angličtinou v moři frogštiny úplně stejně jako já tady. V supermarketu se nejdřív snažím vrátit tři prázdný flašky od piva. S nadlidským úsilím se snažím zjistit jak to tu funguje, jestli mi daj ňáký drobný nebo stvrzenku, ale flašky mi jednoduše seberou a dělaj rukama pohyby jako že mi něco daj, ale pak mi nic nedaj….tak se naseru, nevzdávám to a flašky si zase strkám zpátky do vozejku a zkouším to znova. Tahle komedie se párkrát opakuje, pak se odněkud naštěstí vynoří můj známej voják se svejma holkama, krátce mu vysvětlím o co mi jde, on to krátce vysvětlí personálu, a pokladní mi ty tři flašky odečte při placení když odcházím. Venku je pekelný vedro, mám propocený triko, trenky zařízlý do zadku, a zpod novýho klobouku mi tečou čůrky potu. Bágl je těžkej, narvanej flaškama piva a tonicu, tak si na ulici na chvíli sedám na kus betonu a přitom jen tak náhodou nahmatám v zadní kapse kalhot svazek účtů za sobotní konzumaci v tanečním klubu. Spočítám to a zjistím ze mě Christel natáh ještě víc než jsem si myslel. Ale to už je ted’ fuk, na účtech je jméno podniku, je to Bono Music Espace Faignond, je tam taky adresa, a tak to tam můžu za pár tejdnů, až tu zas budu, roztočit pěkně sám, když už vím co to je a kde to je. Ukládám účty do báglu a plahočím se do Waridu. Po šestý hodině večer vypadne v celý budově elektrika, mě dojde baterie v laptopu, tak to balím, vyjdu na ulici, tam si sednu na židli a jen tak pozoruju večerní cvrkot a zjišt’uju že se mi tu líbí a že si tu začínám docela zvykat….
Brazzaville 032508

Kinkongo 1.5.
Ráno jedu do práce dřív, poněvadž když jsem se predešlou noc připojil k netu ve vile, tak jsem měl v mailu večerní konverzaci mezi Prahou a Waridem. Záložní generátory neměly dostatek paliva, a tak dlouhodobej výpadek proudu způsobil nečekanej kolaps celýho systému. Databázovej server, s kterým jsme měli problém už od pátku se při tý příležitosti jednoduše odebral do hardwarovejch veěčnejch lovišt’, a ještě v noci musel bejt nahrazenej novým železem, na kterým se instalovala nová databáze. Den proběh víceméně pracovně, hlavní bod komunikace mezi Waridem a Prahou spočíval v tom zda vzniklou situaci řešit ze strany databáze nebo aplikace. První řešení znamenalo pitvání záložních materiálů aby byla struktura komunikace mezi aplikací a databází uvedena do původní podoby; v druhém případě by se reinstalovala aplikace, přičemž ovšem hrozil dominovej efekt že budeme shazovat a znovu instalovat další a další části platformy. Pro mě by to znamenalo reinstalaci Tibco aplikace, a asi bych se nezastavil. Naštěstí padlo rozhodnutí pro první řešení, který pro mě znamenalo víceméně vykomunikovat detaily jako kdo co bude dělat a kdy. Večer jsem odjel domů a čekal až dorazí z Prahy kolegové Robert a Martin. Objevili se kolem osmi nebo devíti večer, sedli jsme si do kuchyne, kecali a pili pivo a gin s tonikem. V jednu v noci jsme to zabalili a šli spát. Robert spí v pokoji se mnou, protože se střídáme a “můj” pokoj se po mým odletu stává “jeho”. Čtvrtek proběh taky bez nějakých vyjímečných událostí, za zmínku snad stojí to že jsem dostal zpátky pas s vízem do Konga na další tři měsíce. Večer jsme zase seděli v kuchyni a popíjeli, a škádlili gekona co bydlí na zdi za klimatizací. Gekon z toho byl trochu nesvůj, vždycky zajel za klimatizaci a po chvíli vykoukla zvědavě hlavička s korálkovejma očkama. Robert se docela pěkně picnul, a taky s korálkovejma očkama nám pak vystřel ňákej monolog ve stylu "řečník blábolil vemlouvavým hlasem notoricky známé pravdy". Nepamatuju si ani už o čem, já s Martinem jsme taky měli něco vypito, tak jsme to zabalili a šli spát. Kolem půl šestý ráno začínaj řvát ptáci, a to se tu děje každej jeden den. Většina ptáků poštěkává neartikulovaný zvuky. Ale už od prvního dne ve vile jsem zaznamenal že je mezi nima jeden skutečnej pěvec, kterej umí vypískat krátkou krásně artikulovanou melodickou linku, kterou pak nesčíslněkrát hlasitě opakuje. Fascinuje mě že při každým opakování má trylek přesně stejné frázování a délku a výšku tónů. Prostě takovej ptačí karelgot. Stejně tak následující páteční ráno kolem půl šestý přilítá karelgot, sedne si někde kolem baráku a spustí svoje trylky. Dělá takovej bordel že by to vzbudilo i mrtvýho. Stejně jako slavnej pěvec, karelgot když se do toho dá, tak neví kdy přestat. Okamžitě se probouzím. Robert taky, převalí se na posteli a zaúpí:"Jééžiííš, co je zas todle za kreténa?" Vstávám a jdu po hlase. Karelgot sedí na okenní římse okna šatníkový místnosti. Není větší než obyčejnej vrabčák. Nechápu kde se v tak titěrným stvoření bere tak mocnej hlas. Zabuším na okno a karelgot vyplašene odlítá. Dospáváme. Ráno si sbalím kufr a jedeme do Waridu. Moc toho neudělám, jsem už jednou nohou odsud pryč. Ještě se jdeme v poledne projít k řece, udělám pár posledních fotek a stavím se v supermarketu. Odpoledne v práci uběhne celkem rychle, jdu se se všema rozloučit a k večeru odjíždím na letiště. Venku je ještě světlo, a tak poprvé vidím jak vypadá část města od centra směrem k letišti. Všechno se zdá čistčí, budovy míň poškozený, jednou dokonce vpravo zahlídnu něco co vypadá jako několikaproudová dálnice. Míjíme velkej lesopark, za kterým je škola ještě ve stylu koloniální architektury, před ní je travnatý prostranství, kde je spousta mládeže. Začínám mít pocit že moje kinkongo se odehrálo v nějaký jiný zemi, že jsem byl jako pokusná krysa vysazen do největšího smet’áku, kterej je za hranicema tohodle civilizovanýho prostředí. Přijíždíme na letiště. Začlením se do vřavy v mrňavý letištní hale, zvážej mi kufr a pak s ním jdu ke stolům, za kterejma stojej úředníci, který každej kufr důkladně prohrabou. Kufr zmizí v check-in a já projdu pasovou kontrolou. Pak po schodech nahoru do patra, kde je rám, kterým projde nejdřív příruční zavazadlo. Pak jsem na řadě já. U rámu stojí oficír a žádá abych mu ukázal peněženku. Nasupeně ji otevřu a ukazuju mu obsah. Namíří prst na dvě hnusný, neskutečně zasolený umolousaný tisícovky kinkongovskejch franků co mi zbyly. První co mě napadá je že chce abych ho podplatil, pak mi dochází že místní “tvrdá” měna se nesmí vyvážet. Ukazuju mu pas s vízem a vysvětluju že za dva tejdny zase přijíždím a že potřebuju prachy na taxíka. Pochopí a nechá mě projít. Za rámem je ulička kde seděj dvě ženský v uniformě, vezmou mi pas a naznačujou abych jim dal prachy. Takze tohle je to místo, na který mě Robert upozorňoval, když říkal:"Seděj tam dvě ženský, vyser se na ně, nic těm sviním nedávej!" Což taky dělám. Ženský seděj, čuměj na mě, čekaj a v ruce držej můj pas a letenku, jako by ty ruce byly misky vah, až se do jedný vložej prachy, tak ta druhá s pasem vyjede nahoru. Řídím se Robertovou radou a říkám že jim žádný prachy nedám. Zbytek peněz mám už dávno ve fusekli, jak je to tady v Kongu zvykem. Po chvíli to vzdávaj, dostávám pas a odcházím do čekací haly s řadama sedaček. Jsem tu úplně první, je vedro a humid a někde vzadu neduživě chrchlá okenní větrák. Sedám si a říkám si "mám to za sebou, ted’ už jen letadlo a jsem vodsud pryč….". Hala se zvolna plní lidma, ti dobrovolně okradený nadávaj, jsou to samozřejmě lidi co nemluví francouzsky a co absolvují odlet z Konga poprvé, a kteří zaplatili těm dvěma ženskejm páč nevěděli že se to týká jen vývozu místní měny. Když se hala zaplní a zbývá asi hodina do odletu, tak se odněkud objeví úředníci v uniformách, postaví ke stěně řadu stolů a pak každýmu cestujícímu jako bonus ještě ručně prohrabou příruční zavazadlo. Pak sejdeme po schodech dolů před letištní plochu, kde stojí policie, která pro pořádek ještě jednou zkontroluje všem pas a letenku, pak nás odvezou narvaným busem k letadlu, kde znova kontrolujou doklady a odškrtávaj na papíře jména, a pak už jenom vylezeme po schodech do letadla, kde nás ve dveřích s úsměvem vítá poletucha od Air France. Polovina lidi má po těch všech fašistickejch výstupních procedurách určitě chut’ kopnout ji do zadku….. Po uzavření dveří nám reprák oznámí že podle ňákýho mezinárodního nařízeni se musí letadlo před odletem vydezinfikovat insekticidem, kterej zabije všechno živý, ale člověku to nevadí. Nato proběhne uličkama palubní exterminátor, kterej stříká do vzduchu sprejem to svinstvo. Jsme připraveni k odletu. Venku je tma. Nebeskej bus naroluje na dráhu a ve chvilce vzlítáme. Světla Brazzaville vypadaj jak bílý drobení na koláči. Koukám na ně oknem a pod zadkem mi ulítává francouzský Kongo.
Brazzaville 041708